Performativní aktivismus: Boj za spravedlnost, nebo jen honba za lajky?
Stačí otevřít sociální sítě a člověk má pocit, že se ocitl ve světě morální bezchybnosti. Všichni mají správné názory, profilové fotky se barví do symbolických barev (barev „aktuálního utrpení“), všichni sdílejí stejné, ty správné hashtagy a timeline připomíná permanentní protest za lepší svět.
Stačí pár kliknutí, pár lajků a morální povinnost je splněna. Vidět a být viděn. To je aktivismus 21. století. Jinými slovy: dělám, že mi na něčem záleží – hlavně aby to bylo vidět, že dělám, že mi na něčem záleží…
Je ale tahle „digitální revoluce“ skutečnou snahou o změnu, nebo jen dobře nasvíceným divadlem? Měníme tímto konáním něco doopravdy, nebo jen hrajeme hru na angažovanost?
Pro tento fenomén současnosti se vžil odborný název performativní aktivismus.
Co je to performativní aktivismus
Termín performativní aktivismus vychází z anglického slova performance (představení). Označuje situaci, kdy se jedinec nebo značka zapojí do podpory určité společenské věci (např. ekologie, lidská práva, boj proti rasismu) nikoliv z hlubokého přesvědčení, ale proto, aby vylepšili svůj vlastní obraz před ostatními.
Je to aktivismus jen „naoko“. Klíčovým prvkem je zde „být viděn“. Podpora musí být veřejná, snadno sdílitelná, ideálně estetická a hlavně sociálně odměnitelná (lajky, potlesk, potvrzení). Pokud by se stejný „dobrý skutek“ odehrál bez publika, velmi často by se vůbec nestal. Pokud by o dobrém skutku nikdo nevěděl a nepřinesl by dotyčnému sociální body, pravděpodobně by ho vůbec neudělal. Solidární gesto bez publika? To nedává smysl…
Performativní aktivista podporuje témata, která jsou momentálně trendy, dobře vypadají na feedu na sociálních sítích a nepřinášejí žádné (nebo jen minimální) osobní riziko.
Černý čtverec místo pomoci. Duha místo odpovědnosti. Symbol nahrazuje realitu. Výsledek je stejný: dobrý pocit na straně sdílejícího, nulový nebo záporný efekt na straně reality.
Performativní aktivismus neřeší problémy – řeší reputaci. Uklidňuje svědomí, aniž by cokoliv změnil. A když už nic jiného, aspoň to hezky vypadá.
Skutečný aktivismus se ptá: „Co můžu udělat?“
Ten performativní: „Kolik to bude mít lajků?“
A pokud je odpověď na druhou otázku důležitější než ta první, nejde o boj za spravedlnost. Jen o další pózu na timeline.
Možná se někomu může zdát, že i „povrchní“ podpora je lepší než nic. Jenže praxe ukazuje, že performativní aktivismus může být nejen prázdný, ale dokonce kontraproduktivní.
Problém performativního aktivismu ale tkví v tom, že vytváří falešný pocit hotové práce. Člověk získá pocit, že sdílením příspěvku „splnil svou povinnost“ (a zatím si jen uklidnil svědomí) a už nemusí přispět finančně, jít k volbám nebo měnit své chování.
Další věc je skutečnost, že hlasy lidí, kteří problému rozumí nebo jím trpí, jsou přehlušeny celebritami a influencery, kteří se k tématu vyjadřují jen proto, že je to právě „trendy“.
Performativní aktivismus skoro vždy probíhá online, na síti. Je tak podmnožinou online aktivismu jako takového – jenže je jeho nejvyprázdněnější formou.
Skutečné příklady performativního aktivismu
Abychom pochopili, kde končí upřímná podpora a začíná póza, podívejme se na pár momentů z historie:
Blackout Tuesday (2020)
Během protestů Black Lives Matter zaplavily Instagram miliony černých čtverců. Výsledek? Hashtagy, které měli aktivisté v terénu používat pro sdílení důležitých informací a bezpečí, byly zcela „zaspamovány“ černými obrázky. Lidé měli pocit, že pomohli, ale ve skutečnosti jen zablokovali důležitý komunikační kanál.
Kendall Jenner a Pepsi (2017)
Slavná reklama, v níž modelka podá plechovku Pepsi policistovi během demonstrace a tím „vyřeší“ veškeré společenské napětí. Byl to učebnicový příklad toho, jak se korporace snaží přiživit na hnutí za spravedlnost, aniž by pochopila jeho podstatu.
Rainbow-washing
Každý červen (měsíc Pride) si velké firmy barví loga do duhy. Kritici však upozorňují, že ty samé firmy často finančně podporují politiky, kteří aktivně omezují práva LGBTQ+ komunity. Duha na logu je pak čistě performativní – má přilákat zákazníky, ale nechránit lidi.
Spravedlnost na jeden klik
Jakmile je důležitější vypadat správně než jednat správně, aktivismus končí a začíná marketing. A ten svět nespasí, i kdyby měl ten nejhezčí filtr.
Online aktivismus se ptá, co lze pomocí internetu změnit. Performativní aktivismus se ptá, jak u toho co nejlépe vypadat.
Skutečná změna se většinou děje mimo feed. A bez lajků. Svět se nezmění jen díky tomu, že něco sdílíme na sociálních sítích. Ale spíš tím, co skutečně uděláme – a to i přestože se na to zrovna nikdo nebude dívat.