Pareidolie: Když vidíš tváře v oblacích
Určitě se vám to už stalo. Díváte se na oblohu a v mracích spatříte zvíře, obličej nebo třeba postavu. Nebo si prohlížíte texturu dřeva a najednou se na vás „dívá“ tvář. Tento jev, kdy v nejasných a neurčitých podnětech vidíme smysluplné obrazy, se nazývá pareidolie.
Pareidolie je jev, kdy se náš mozek automaticky snaží dát smysl všemu, co vidí. Když se díváme na neostré nebo nejasné tvary, jako jsou mraky nebo skvrny na zdi, náš mozek se v nich snaží najít známé vzory. A protože jsme zvyklí rozpoznávat tváře a objekty, často právě je v těchto náhodných vzorcích vidíme.
Co je to pareidolie
Slovo pareidolie pochází z řečtiny (para – vedle, mimo; eidolon – obraz) a popisuje psychologický jev, při kterém náš mozek dotváří nejasné vjemy do známých obrazců. Nejčastěji se jedná o rozpoznávání obličejů, ale můžeme vidět i zvířata, předměty nebo jiné tvary. V pravém slova smyslu se nejedná o optický klam ani halucinaci, protože si je člověk vědom toho, že vidí „jen“ vlastní interpretaci neurčitého podnětu.
Možná se ptáte, proč to náš mozek dělá. Odpověď se skrývá v evoluci. Pro přežití bylo klíčové umět rychle rozpoznat tváře, a to i v nejasných situacích. Představte si pravěkého člověka v lese. V šeru zahlédne stín. Pokud ho vyhodnotí jako predátora, i když to byl jen keř, má větší šanci přežít, než kdyby stín ignoroval. Náš mozek je tedy naprogramován na rychlé rozpoznávání vzorů, a to i za cenu občasných „falešných poplachů“. Zkrátka když máme málo informací o nějakém podnětu, náš mozek si často domýšlí chybějící detaily.
Příklady pareidolie
Pareidolie se objevuje v různých kulturách po celém světě. Mnohé mýty a legendy jsou založeny na vidění obrazů v přírodních úkazech. Například v mnoha kulturách se věřilo, že tváře v měsíci jsou tváře bohů nebo předků.
Na základě vizuální pareidolie vznikla řada názvů kopců, skalních útvarů nebo krápníkových výzdob v jeskyních. Stejný princip se skrývá také např. za pojmenováním některých částí lidského těla a kostí jako jsou kladívko, kovadlinka, ohryzek. Jelikož tyto názvy vznikly na základě podobnosti s jiným reálným předmětem, můžeme říct, že jde o metaforické pojmenování, tedy že tato pojmenování vznikla jako metafora.
Asi nejběžnější forma pareidolie, se kterou se běžně setkáváme a kterou se bavíme, jsou tváře a obrazce v mracích, oblacích. Každý si jistě někdy hrál na „hledání obrázků“ v mracích, ať to jsou zvířata nebo lidské tváře.
Velmi slavný příklad pareidolie je tzv. „tvář na Marsu“. Jde o fotografii Marsu, na které se na povrchu této planety zdánlivě objevila vyobrazena lidská tvář či maska. Pozdější detailnější snímky ukázaly, že ale nejde o skutečný obraz obličeje, ale že se jedná o hru stínů a geologické útvary.
Princip pareidolie se odpradávna využívá také ve „věštecké profesi“. Vzpomeňte na věštkyni, která interpretují obrazce v kávové sedlině jako předzvěsti budoucnosti, nebo na odlévání olova na Vánoce.
Pareidolie se využívá také v psychologii. Obecně známý je např. Rorschachův test. Tento psychologický test využívá jako „zdroj obrazců určených i interpretaci“ inkoustové skvrny. Pacient popisuje, co ve skvrnách vidí, a psycholog z jeho odpovědí usuzuje na jeho osobnost.
Pareidolie jako projev kreativity
Pareidolie je přirozená součást lidského vnímání. V některých případech, například u psychických poruch, může být zvýšená náchylnost k pareidolii jedním z projevů. V běžném životě nám ale pareidolie spíše zpříjemňuje chvíle a dává nám možnost objevovat nečekané obrazy ve světě kolem nás.
Schopnost vidět v nejasných tvarech různé obrazy je vlastně projevem naší kreativity. Lidé s bohatou představivostí často nacházejí v náhodných vzorcích neobvyklé a zajímavé tvary.
Zajímavé je, že pareidolie se objevuje i u umělé inteligence. Algoritmy pro rozpoznávání obrazu občas „vidí“ tváře tam, kde nejsou. To možná ukazuje na skutečnost, že i umělé systémy mají tendenci k podobnému chování jako lidský mozek.