Covidstory: Žena s hady místo vlasů
Možná se ještě šla podívat na tu červenou kabelku od Calvin Klein. Nebo tu černou lakovanou nad ní. „Juknu na ni alespoň do vitríny,“ možná si říkala, „když je ten lockdown a mají skoro všude zavřeno, tak aspoň do vitríny.“
Možná skutečně mířila ke kabelkám, ale teď teprve pomalu kráčela kolem výkladní skříně s obuví. Kostýmek, sáčko, kabelečka, podpatky. Nákupní taška v její ruce se pomalu pohupovala. Očima skenovala všechny ty lodičky, střevíčky, škrpály, sandály. Bedlivě, ostražitě, pečlivě. Jako účetní, která zkušeným okem projíždí faktury. Jako žena, která si vybírá boty. Když v tom opět zafučel silný vítr a v odlesku skla vitríny spatřila své rozevláté vlasy.
Zastavila se.
Nejprve jeden pramen vlasů přelétl z jedné strany hlavy na druhou, vyšvihl se hbitě jako had a s ustávajícím větrem zvolna klesal. Ovšem hned s dalším nárazem větru se na ženině hlavě roztančilo divadlo. Účes začal měnit svůj tvar. Vlasy se kroutily jako chapadla Medúzy.
Sáhla si na hlavu, aby si upravila účes. Jenže jakoby její vlasy měly svou vlastní hlavu. Jako by se bránily. Žena se zoufale snažila svou neposednou kštici vytvarovat, jenže vítr, který nepřestával dout, vytvářel na její hlavě další a další z mnoha volných performancí.
Seděl jsem opodál na lavičce a sledoval to představení před výkladní skříní, tu proměnu dámy v nasupené monstrum, ten nemotorný lov hadů. Souboj ženy s přírodními živly však netrval dlouho. Najednou se prudce odvrátila od svého obrazu ve výkladní skříni a zostra vyrazila směrem, kterým přišla. Směrem ke mně.
„Já se na to můžu… Seru na kabelku, jdu domů!“ asi si řekla. Třeba si vzniklou situaci dávala do souvislostí s tím, že kadeřnictví jsou zavřená – a že proto se o její přerostlou kštici se nemá kdo postarat. Možná i proto byla tak vytočená. Já se svou plešatou hlavou to neřeším, ale dokážu pochopit, že v důsledku tohoto vládního nařízení se tato žena právě teď ocitla na pokraji zhroucení.
Když mne míjela, nenápadně jsem si ji prohlédl. Jen takovým tím šilhavým kouknutím, protože žena, jež právě svedla litý boj s vlastními vlasy a kdoví s čím ve svém nitru, by mohla být nebezpečná.
Přes obličej měla roušku, ostatně stejně jako já. Věk? Obtížně určit. Třicet? Čtyřicet? Nebo jen něco přes dvacet. Ovšem rozhodně se mračila. Poznal jsem to podle vrásek, které jí brázdily čelo a všechna taková ta místečka kolem očí.
Otočil jsem se za ní a ještě dlouho se díval na její záda a její výstavní zadek. A pak už byla pryč.
A na mě opět celou tíží své sociální izolace dolehl lockdown. A přestože jsem si dával velký pozor, abych té ženě s hady místo vlasů nepohlédl do očí, stejně jsem si připadal, jako bych zkameněl. Jako bych uvízl ve zkamenělém čase.