Covidstory: Home office
Doma manžel na nuceném home office.
Vyčerpaná žena jde za ním. Po celém dni je k smrti znavená. Jde domů ke svému muži. Potřebuje o tom svém trápení někomu říct, postěžovat si, vyplakat se. Potřebuje, aby se jí ulevilo. Míří domů. Snaží se jít svižným krokem, ale nejde to. Ztěžka dýchá do respirátoru. V ruce se jí houpe taška s nákupem. V myšlenkách je u svého manžela.
Představuje si svého muže, co asi doma dělá: už ji jistě netrpělivě vyhlíží.
Uvařil.
Možná i koláč upekl.
Teď pro ně pro oba už jistě připravuje kafíčko. Sednou si naproti sobě nad šálkem kávy a budou si hezky povídat.
Proud představ v její hlavě ale neustále narušuje ucho těžké tašky s nákupem, ucho tašky, které se jí zařezává do její pravé ruky. Bolestivě se jí vřezává do prstů. Díky němu už na své celodenní trable a těžkosti ani nepomyslí. Teď vnímá jen to zkurvené ucho. To zkurvené ucho, kvůli kterému už svého manžela nevidí sedět naproti sobě nad deskou kuchyňského stolu…
Už nesedí ani vedle ní na gauči v obýváku. Už se neotírají rameny o sebe; ty něžné dotyky zmizely a ani to hezké povídání není slyšet.
Její muž teď leží sám na gauči. Je tam sám, ona tam není. Ona se tahá s nákupem a doma muž před televizí. Zabořený v gauči, nohy na stole, v ruce pivo, v druhé TV ovladač.
Místo ní drží v ruce láhev piva.
Vidí ho tam rozvaleného s tím pivem. Vidí ho, i když teprve jde domů. Vidí ho před tou televizí dříve, než vystoupí z výtahu a otevře byt. Vidí ho, jak přikládá skleněnou láhev s pivem ke rtům a ledabyle se přisává.
Nákupní taška ztěžka dosedne na podlahu. Boty letí do kouta. Podpatky udělají kotrmelec. Zkrvavená ruka strhává z obličeje roušku. Ruce jsou v koupelně důkladně vydezinfikovány.
Kde je? Myslí jen na něj.
Vstoupila do obýváku. On na okamžik odlepí oči od televize, zamumlá cosi jako pozdrav a hned zase znuděně hledí do šumu obrazovky. Ona na něj vrhne vyčítavý pohled. Hlavou jí proletí, že to celou dobu věděla. Věděla, že ho doma opět najde takto. V té jeho typické covidové poloze.
„Čurák línej,“ vysloví nahlas první slova, co jí přijdou na jazyk. Propíchne manžela očima.
Jenže možná se to odehraje jinak.
Možná ta její slova zaniknou v pískotu konvice, který se rozléhá kuchyní. V pískotu, který upozorňuje, že voda na kávu již vře.
A možná ta slova ani nikdy nezazní. Proč taky? Vždyť ta žena svého muže miluje a něco takového by o něm nikdy neřekla. Moc dobře ví a koneckonců právě opět vidí, že její manžel pro ni dělá první poslední. Každý den ji zahrnuje láskou, dává jí důkazy.
Ano, vidí, konečně to na vlastní oči vidí.
Její milovaný muž ani nepostřehl, že už dorazila domů, že stojí za jeho zády. Jednou rukou otáčí čudlíkem na sporáku, aby zhasl plamen pod vřískající konvicí, a druhou dál míchá vařečkou v bublajícím hrnci – a pak opatrně vařečku odloží na prkýnko vedle nože.
Ona se malinko pousměje, protože on má na sobě její kuchařskou zástěru. Vypadá v ní legračně, jako chlap nasoukaný do dětského pyžámka. Tiše ho pozoruje, jak soustředěně nalévá vroucí vodu na černou kávu, nejprve do jednoho a potom do druhého hrnečku.
Doma manžel na nuceném home office. Vyčerpaná žena pospíchá za ním. Představuje si, co tam asi dělá. Už sahá na kliku.