Xeniálové: Narození na švu dvou generací
Moje dětství se odehrávalo ještě v analogovém světě (žádný internet, žádné mobily), který byl nadto svázán pevným řádem socialistické republiky. Dospíval jsem po sametové revoluci – tedy v nastalé „svobodě“ a především chaosu. Jako dospělý žiju ve světě prošpikovaném digitálními technologiemi.
V každé etapě svého života jsem byl vystaven jiným podmínkám, kterým jsem se musel neustále přizpůsobovat. Co jsem se naučil v jedné etapě svého života, v té následující už neplatilo.
Když nad tím přemýšlím více, vím, že žádná nálepka ten „můj generační pocit“ nemůže vystihnout úplně přesně. Ten pocit, že „nikam“ nepatřím. Ale přesto (nebo možná právě proto) jsem nějakou tu nálepku, která by dokázala „zalepit“ mé otázky, hledal.
Kam vlastně generačně patřím? Narodil jsem se mezi dvěma generacemi. Nejsem učebnicovým příkladem zástupce Generace X, ale zároveň si nepřipadám ani jako typický Mileniál.
Až později jsem zjistil, že pro lidi jako jsem já, existuje označení – říká se nám Xeniálové.
Jazykový původ pojmu Xeniálové vychází ze spojení slov Generace X a Mileniálové.
Označení Xeniálové popularizovala novinářka Sarah Stankorb kolem roku 2014. Reagovala tím na pocit mnoha lidí narozených přibližně mezi lety 1977–1983, že se v klasických generačních škatulkách „dostatečně nepoznávají“.
Generační hranice zkrátka nejsou ostré…
Dětství v řádu a analogovém světě
Začínali jsme v socialismu. V systému, který měl své mantinely, ale i své jistoty. Moje dětství mělo jasná pravidla. Svět byl srozumitelný, i když ne vždy svobodný. Jako děti jsme ten řád brali jako daný. Nebyl důvod ho zpochybňovat – byl prostě všude kolem.
Zároveň byl svět mého dětství analogový. Kazety. Videokazety. Walkmany a kazeťáky. Přetáčení pásky „na tužce“. Nahrávání písniček z rádia. Chození ke kamarádovi dívat se na video – to vždycky byla malá událost. A když jsi měl fakt štěstí, znal jsi i někoho, kdo měl doma počítač – osmibitový stroj, na kterém jsi honil čtverečky (dávno před Minecraftem).
Ven si chodil bez předchozí domluvy. Prostě jsi šel na hřiště a někdo tam byl. Fotbal, hokej, schovávaná. Když jsi chtěl čas strávit s konkrétním kamarádem, zazvonil jsi u jeho dveří.
„Dobrý den, je Filip doma? A půjde ven?“
Domluvy platily. Žádná esemeska těsně před začátkem schůzky (SMS ještě nebyly vynalezeny). Prostě: „V pět pod hodinami.“
Domů se chodilo, když se rozsvítily pouliční lampy.
Ze školy v přírodě jsme psali dopisy. Skutečné dopisy. Protože nic jiného než pohlednice nebo dopisní papír nebylo.
Ten svět byl pomalejší. Ale hlavně byl čitelný.
Dospívání v chaosu
A pak se to rozpadlo.
Ne postupně. Skokem.
Politický režim, ve kterém jsme vyrůstali, zmizel. Pravidla, která platila, přestala platit. Najednou bylo možné skoro všechno, ale zároveň nikdo vlastně přesně nevěděl, co a jak může dělat.
A to je možná to nejvýstižnější slovo pro tu dobu: chaos.
Ne chaos ve smyslu zmatku na ulicích. Ale chaos v tom, jak se přepisovala realita. Doba překotných změn. Lidi, kteří nás měli učit a vychovávat, se sami teprve začínali orientovat v „nové době“. Školy se měnily. Obsah výuky se měnil. Hodnoty se měnily.
Do toho přišla druhá vlna změny – ta technologická. Opravdové počítače. Vypalování CD, mp3, elektronická hudba, pirátství. Pak internet, ICQ a později mobilní telefony (do těch chytrých a mobilního internetu bylo ale ještě hodně daleko). Teprve to začínalo. Neobklopovalo nás to jako dnes, nebrali jsme to jako „samozřejmost“.
Spousta z nás třeba zkoušela programovat, protože jsme chtěli pochopit princip, jak to všechno funguje. Vytvořit si vlastní hru. Chtěli jsme ty technologie poznávat do hloubky, rozpitvat je – ne jen je používat.
Začínala digitální éra. Rodila se nám před očima. Nikdo nevěděl, kam to povede, co z toho může vzniknout.
Konkrétní zkušenost: Na střední škole jsem se učil věci, o kterých jsem už tehdy věděl, že jim už odzvonilo. Psaní na psacím stroji v době nástupu textových editorů. Složité učení dosovských programů, které už se nikde reálně nepoužívaly, v době, kdy přicházel Windows.
Bylo to zvláštní.
Tohle není jen nostalgie. To je zkušenost člověka, který vyrůstal ve světě, kde se pravidla měnila rychleji, než ses je stačil naučit. V době, kdy se měnil systém, kdy se měnilo paradigma – politické i technologické.
Když se formuješ uprostřed změny
Dospívání je období, kdy se člověk formuje. Psychologové o tom mluví jako o klíčové fázi identity – Eriksonovo „kdo jsem a kam patřím“.
A zároveň víme, že mozek v té době prochází zásadní přestavbou. Je plastický, citlivý na zkušenosti, otevřený změně.
Jinými slovy: to, co v té době zažíváš, se zapisuje hluboko. Stává se to součástí toho, jak přemýšlíš a budeš přemýšlet o světě.
A my jsme nezažívali stabilitu.
Zažívali jsme dvojitou změnu:
- rozpad jednoho společenského systému a vznik druhého,
- přechod z analogového světa do digitálního.
To není kulisa.
To je prostředí, které tě formuje.
Dospělost v digitálním světě
Dneska žiju ve světě, kde je všechno online. Vše je propojené. Vše je dostupné okamžitě.
A umím v něm fungovat.
Ale zároveň si pamatuju, že to tak nebylo. Že informace nebyly dostupné hned (musel jsi zajít do knihovny a vše pracně hledat). Že technologie nebyly neviditelná infrastruktura, ale něco konkrétního, co přišlo a změnilo pravidla.
A možná právě proto ten dnešní svět nevnímám jako samozřejmost. Ale jako něco, na co jsem se musel naučit reagovat.
Xeniálové: Neustálá adaptace
Když to zjednoduším, moje generace se naučila jednu zásadní věc: adaptovat se.
Ne jednou. Ale opakovaně: Na nový režim. Na nové technologie. Na nové způsoby komunikace. Na nové podmínky, které se neustále měnily.
Nevím, jestli se dá o Xeniálech mluvit jako o samostatné generaci, jako o jedné z generací – spíš jde pouze o zařazení některých jedinců, kteří se narodili na „švu dvou velkých generací“.
Ale vím, že existuje zkušenost, kterou sdílíme:
- Dětství v řádu.
- Dospívání v chaosu.
- Dospělost v digitálním světě.
Nikdy nikam nezapadat. Nebo jen na chvíli. Neustálé se přizpůsobování. To je to, co nás Xeniály definuje. Ne to, kam patříme (ta „generační nálepka“) – ale to, že jsme se museli naučit obstát ve světě, který se neustále měnil.
Xeniálové možná tvoří jen úzký demografický segment, ale dobře ilustrují zásadní společenský moment: přechod z analogového do digitálního světa a v českých podmínkách také přechod z jednoho politického systému do jiného.