Definitivní
Klíče od bytu jsi mi dal už před rokem: Nebudeš přece pořád chodit ke dveřím mi otevírat…
A dnes jsem za tebou přišla naposledy.
Přišla jsem ti říct, že už s tebou nebudu. Chtěla bych, ale pokud se nezměníš... Pokud to dneska nebude jiné…
A není.
Sedíš tam jako vždycky. Světlo z monitoru ti barví tvář do modra. Bušíš do klávesnice. Hraješ.
Pořád jen hraješ… A já… čekám.
Čekám, že se něco změní?
Že ještě něco přijde?
Něco velkého, zlomového, ohromného, předurčeného… prostě něco?
Čekám; čas trávím čekáním.
Čekám pro čekání.
A ty? Ty hraješ.
Ty trávíš čas zabíjením času.
Čekám, až zabiješ všechen čas? Takhle to už přece dál nejde. Vždyť si s tebou nemůžu ani popovídat, pořád ta sluchátka na uších. Podíváš se někdy alespoň z okna? V bytě zalitém jarním sluncem se skrýváš jako v noře.
„Do prdele!“
Třískat do klávesnice, to by ti šlo. Dívám se ti přes rameno, viděla jsem, jak tě sejmul – a ne, není mi tě líto. To nebyl skutečný život. Byla to jen hra. Nebo snad už víš, jaké to je, když ti kulka proletí hlavou?
„Jaký to je pocit,“ rozchechtala jsem se, „jaký to je pocit, když zemřeš? Cítíš bolest? Nebo co cítíš? Je ticho? Prázdno? Začal se ti před očima odvíjet život?“
„Co to meleš?!…“
„A vida, ta sluchátka se dají sundat. Pán najednou slyší…“ Nemusel sis je z uší strhnout a vztekle je odhodit na podlahu, stačilo je normálně položit vedle klávesnice, ale ty už jsi asi takový…
…prudce otevřel zásuvku pod pracovním stolem, něco z ní vzal, fix nebo propisku, zvedl se z křesla, vykročil pravou nohou a – jeho paže se pomalu pohybuje od těla a stoupá vzhůru – zamířil a – vykřikl: „Ty mi řekni, jaký je to pocit!“ Pohyb prstu, stisk spouště, cvaknutí.
Takže propiska. To je fakt kretén. „Na co si to hraješ? Už seš dávno sejmutej…“
„…kdybys do mě furt nekvandala, tak…!“
„Neboj, už nebudu,“ zarazila jsem výtrysk jeho zloby. „Je konec.“
Vyslovila jsem ta slova a ta tíha ze mne spadla; už je pryč. Zlomilo se to a vylilo, už se to nedá vrátit. Už to nastalo, už je to tady. A ne, není to velkolepé jako ohňostroj na Silvestra. Není to jako zneškodnit toho největšího bosse na konci levelu. Zato je to definitivní.
„Je to definitivní!“
Zíral před sebe na monitor. Postava bez života ležela na podlaze, boss z konce levelu se nad ní šklebil. Vstřebával to sdělení, co se mu postavilo do cesty: Game over.
Ale to už se mě netýkalo. Klíče od jeho bytu jsem pohodila na podlahu a zavřela za sebou dveře.